“Recept na ukrajinskou krizi? Čeština!”

Vystřídala tři občanství, ale doma je v Praze. Nedávno teprve udělala maturitu, ale už je kandidátkou za STAN do pražského magistrátu. Arina Dolgopolova se narodila v Kyjevě, dětství strávila u Moskvy a od školních let žije v našem hlavním městě. Pražanka z Východu. Mladá dáma, která ví, jak se dnes cítí stovky tisíc Ukrajinců, když začínají u nás od nuly. A proto taky ví, jak jim pomoct. Jak dosáhnout toho, aby imigrace nebyla pro českou společnost přítěž, ale přínos. “Víte jaká je v česku nejnebezpečnější minorita? Xenofobové,” říká tato předsedkyně pražského mSTANu, mladých starostů.  

 

Co tedy dělat, aby Ukrajinci a další imigranti nebyli pro čechy přítěž, ale přínos?

Naučit je Česky. Jazyk je základ pro všechno. Řeknu to hned narovinu: situace s Ukrajinskými imigranty je kritická. Díky úžasné vlně solidarity české veřejnosti, která uprchlíky přijala i díky rychlé reakci státu se vyřešilo to nejdůležitější - ti lidé, hlavně matky s dětmi, kterým šlo o holý život mohli přijít, našli bezpečí, střechu nad hlavou a základní pomoc. Gesto Čechů bylo úžasné, ale co teď bude dál? Několik set tisíc lidí se na Ukrajinu nevrátí, nemají kam. Co tady budou dělat? Nevzniknou ghetta, neporoste kriminalita? Kde se budou učit jejich děti? Chybí nám strategie pro školství, pro sociální politiku. Je toho moc a já jsem mladá, nemám na to recept. Ale poslouchám zkušené experty a sbírám příběhy lidí z Ukrajiny i jiných zemí. Takže mohu říct, že ten úplný základ je schopnost se domluvit. 

 

A jak byste na pražském magistrátu výuku češtiny podpořila?

Magistrát zatím nemá ani koordinátora pro integraci Ukrajinců. Aby školy a další úřady v gesci hlavního města postupovali koordinovaně. To bych chtěla změnit. Dobrý nápad může být také, aby ukrajinské děti mohly chodit před první třídou rok do školy se učit hlavně jazyk. Sama jsem zažila, jaké to je, když ve škole neumíte dobře česky. Je pak snadné být obětí šikany nebo se nudit a začít školu nesnášet.

 

Vzdělání Ukrajinců je komplexní problém, je tam hodně neznámých - např. integrovat je co nejrychleji do našeho školství, nebo je učit v Ukrajinštině?

V Evropě jsou různé modely. Někde preferují co největší integraci do místního školství. Jiný přístup je zřídit i ukrajinské třídy nebo školy, kde se budou učit Ukrajinci podle tamních osnov. Nebo to kombinovat. Každopádně Praha potřebuje pomoci školám najít strategii, společně řešit tu situaci. Protože ono to fakt bude od září kritické. Do tříd se nahrnou děti, které umí jen málo Česky nebo vůbec. Budou vadit při vyučování ostatním, učitelé budou frustrovaní, pro ukrajinské děti to bude taky velká zátěž, budou vznikat problémy. Nebo cizinci své děti do škol vůbec nepřihlásí - do škol ani nebudou chtít jít. Tohle si musíme uvědomit.

 

Ale co s tím, když září je za dveřmi?

První věc je o tom problému mluvit. Netvářit se, že není. A když říkám mluvit, tak myslím nejen Češi mezi sebou, ale Češi spolu s Ukrajinci. Češi potřebují víc ukrajinskou kulturu a náturu chápat. Ono to není jen tak, že Ukrajinci přicházejí s prosíkem. Už před válkou tu žily stovky tisíc lidí z Ukrajiny, už tehdy to byla v Evropě jedna ze tří největších ukrajinských diaspor, vedle Polska a Itálie. A bez těchto lidí by se v Praze nic nepostavilo, vždyť kdo dělá na všech těch stavbách? Ale nejen to, většinu salonů krásy v Praze založili Ukrajinky, podobně jako Vietnamci nabídli Pražanům ten luxus koupit díky večerkám prakticky kdekoliv cokoliv kdykoliv. Češi Ukrajincům hodně pomohli, jsem za to vděčná, ale zároveň, jestli chtějí, aby pro ně Ukrajinci byli dál přínosem i v tom větším množství, tak se taky potřebují ukrajinské kultuře otevřít. Takže Magistrát by měl podporovat společné kulturní, společenské, sportovní nebo jakékoliv akce. A hlavně by měl podporovat výuku Češtiny pro Ukrajince a jiné cizince. 

 

Takže vzájemné poznávání kultur je nejdůležitější?

Ano a nejde jen o Ukrajinu. Jdu do politiky nejen jako kandidát, který zastupuje mladé Ukrajince, ale i mladé Rusy, mladé Bělorusy, mladé Vietnamce a další. Tyto skupiny lidí, jež tu žijí dlouhodobě, nebo už i mají občanství, lidé kteří jsou napůl Češi a napůl cizinci, ti všichni mají něco společného. Pro všechny je Praha teď domov. Dejme jim šanci, ať se tu mohou opravdu cítit jako doma. Nejen jako trpění vetřelci. V Praze ještě před válkou žilo 223 000 cizinců, to znamená, že každý šestý Pražan byl cizinec. Dnes to bude určitě každý pátý. To je obrovské číslo. A tito lidé nemají na pražském Magistrátě své zastoupení. Praha potřebuje vzdělané imigranty, být magnetem pro ty pracovité a schopné. 

 

Takže takový americký sen v pražském podání?

Ano, tak jako Amerika byla šancí pro imigranty z celého světa a ti imigranti americkou společnost dohromady stvořili, tak i Praha má šanci obohatit se o novou krev. Praha je přece mostem mezi Východem a Západem. Češi říkají hrdě, že je to srdce Evropy. A v srdci by mělo být dost místa pro toleranci. Já jdu do politiky proto, abych mohla žít ve městě, které miluju, v míru. Abych mohla žít ve městě i s těmi, s jejich názory třeba nesouhlasím a nechápu je. Ale to neznamená, že to budu řešit jako SPD.  Vyvolávání strachu a označování skupiny lidí podle etnika za nepřátele se nám už v historii tolikrát vymstilo a pořád si s tím někdo zahrává. Panu Okamurovi bych vzkázala tohle: Víte, kdo je nejnebezpečnější minorita? Xenofobové. 

 

A jak jste se do české společnosti integrovala vy?

Přijela jsem na Hlavní nádraží někdy před patnácti lety. Rodiče mě rok nechali v Rusku u babičky a pracovali tady, aby se nějak uchytili. Maminka pracuje jako manažer v hotelu a táta je vzduchotechnik. Dlouho jsme měli málo peněz. Spoustu let jsem nedostávala dárky k Vánocům, prostě na ně nebylo. Žádné chození do restaurací, v zimě na hory a v létě k moři. Nestěžuju si, jsem vděčná za všechno, co mi život dal, nicméně fakt je, že mám trošku jiné vzpomínky na dětství než moji spolužáci. Na hypotéku jsme čekali deset let a dlouho jsme měli na podlaze v bytě jen beton, prostě navíc nebylo. Svůj první chytrý mobil jsem si koupila v patnácti za peníze z brigády, protože rodičům jsem si říkat nechtěla. Proto se taky trochu usmívám, když dnes slyším, jak se lidé děsí inflace a růst cen energie. Protože dokud máte střechu nad hlavou a něco k jídlu, tak to ještě není žádná tragédie.

 

Vystřídala jste tři občanství, české, ukrajinské a ruské. Jaký je váš vztah k Rusku?    

Já bych nejradši ruské občanství vrátila. Ale to není tak jednoduché. Musela bych na ruskou ambasádu a kdybych tam vstoupila a oni se podívali na můj profil na sociálních sítích, co tam píšu o Rusku, tak bych asi putovala rovnou do vězení. Rusové, kteří se vyjadřují kriticky k Putinovi, dnes nemůžou do Ruska ani na ambasádu, je to pro ně životu nebezpečné. Mám navíc v Rusku prarodiče a pořád mám o ně strach. 

 

Takže se dnes nejvíc cítíte jako Češka?

Češka nebo Evropanka? Hlavně se cítím jako člověk, který nesnáší násilí. Češi mají jedno pěkné přísloví: Žít a nechat žít. Ale jo, cítím se tady v Praze doma, bydlím v Letňanech, žiju normální život pražského studenta. I když integrovat se do české společnosti ještě neznamená s ní dokonale splynout. Občas se třeba nutím dívat na české filmy, abych chápala fórky svých českých kamarádů.  

 

Co vás baví na politice?

Pro většinu mladých lidí je politika něco nudného nebo rovnou banda psychopatů a korupčníků. Ale přitom politika může být tak úžasná zábava a tak skvělá kariéra! Já už pár let jezdím na takzvané politické simulace, kdy se třeba stovky mladých lidí sjedou v Plzni a týden si jakoby hrají na zasedání amerického kongresu. Každý má roli, vyjednává zákony, podporu. Přes den děláte politiku, večer se jde do hospody. Je to jako festival, strašně kreativní prostředí. Jste tam obklopená budoucí elitou téhle země, lidmi, kteří jednou budou ve vládě, v diplomacii. Když jsem mezi takovými lidmi, tak cítím, že tahle země má našlápnuto dobře. Čím víc mladých talentů bude v politice, tím lépe! A to chci svým příkladem taky ukázat. Říct mladým voličům v Praze - hej, mrkněte se na moje videa o tom, jak vlastně funguje Magistrát, k čemu je potřeba. A třeba taky budete mít chuť něco dělat, ne jen sedět v kavárně u latéčka a nadávat na drahotu.